Podzimní výstavy a bonitace

Na konci léta/začátkem podzimu, jsme se zúčastnili dvou výstav.

První byla Moravskoslezská národní výstava psů v Brně, kde se Airi moc ukázkově nepředvedla. Byla to její první výstava na trávě, ale prostě ten den měla blbou náladu a zažívací potíže, tak vůbec nechtěla spolupracovat – a hlavně nechtěla běhat, což je na výstavě docela problém. Tak jsme dopadly s odřenýma ušima výborní druzí s res. CAC, ale byla jsem z Airi docela zklamaná a začala uvažovat, jestli má cenu s ní na ty výstavy jezdit, když je tak otrávená. Na výstavě samotné se jí líbí vždycky. Leží si na dece, kouká, co se kde děje.. je hodně společenská, tak ji to baví. Jakmile ale má jít do kruhu, bývá náladová a když je vystavování dlouhé, tak ji to vůbec nebaví a dělá naschvály. To už pak záleží na mých schopnostech a hlavně na tom, co mám dobrého v pamlskovníku. Jestli se akití slečna uráčí poslechnout, nebo si postaví hlavu.

cekani na vystavu

Čekání na výstavu

Co mi ale na této výstavě udělalo obrouvskou radost, byl Shigeru Go Akogareno – bílý obří pes pana Jiřího Hoška, dovezený z Polska, kde mají opravdu nádherné akity. Přemýšlíme o něm jako o ženichovi pro Airi. Skvěle se předvedl a porazil pět akitích konkurentů, kteří mi přišli všichni nádherní. A seznámila jsem s Shigeru i Airi. Ze začátku se vždycky tváří jak netykavka a krčí pysky, ale když zjistí, že je pes v pohodě, tak je vstřícnejší. Shigeru se jí líbil a ona jemu zase voněla :)

psi vitezove

Vítězní psi – první je bílý Shigeru Go Akogareno

Airi druhá2

Vítězné fenky – fotku jsme si půjčili z CHS Damu Kara

Jelikož jsme chtěli jít na bonitaci a k bonitaci je potřeba mít absolvovanou i klubovou výstavu, poslali jsme přihlášku na Speciální výstavu Akita Inu při Evropské výstavě psů – tuto výstavu pořádal můj klub AICC (Akita Inu Czech Club) a nejlepší na tom bylo to, že se konala v Brně, tak jsme to měli hned za humny :) Na samotnou Evropskou výstavu jsme se nepřihlašovali – bylo mi jasné, že tam bude obří konkurence a Airi by asi moc neměla šanci. I když jeden nikdy neví.

Speciální výstava AICC se konala v hotelu Fontána u brněnské přehrady. Až do posledního dne před výstavou jsem si nebyla jistá, jestli se bude vystavovat venku, nebo uvnitř. Jelikož byla vždy po ránu ukrutná zima (tak 1-2 stupně), konalo se to naštěstí uvnitř. A Airi na výstavním koberci líp poslouchá, jak na trávě, kde to voní po myškách a další havěti k lovení.

v oblezeni

Airi v akitím obležení

Výstava byla příjemně komorní. Ze začátku to tam probíjelo psím testosteronem – hlavně těch mladých psů, kteří jsou puberťáci a dokazují si to na ostatních psech mohutným vrčením. Vystavovaní psi byli všichni moc nádherní, nejhezčí z nich byl bílý obr. To je zajímavé, že všichni (tři) bílí psi, které znám, jsou velcí obři. Tento bílý obr vyhrál celou výstavu a byl opravdu úžasný – i když by imho jeho majitelé měli trochu zapracovat na předvedení, aby to dovedli k dokonalosti. Pejsek si místy dělal, co chtěl.

Když přišla řada na nás, byla jsem docela nervózní, měli jsme velkou konkurenci – celkem 7 fen. Na malý výstavní prostor nás bylo hodně, tak nás rozdělili na půlky. Ze začátku se mi i klepala ruka s napřaženým pamlskem, ale to naštěstí pak přešlo. Airi byla úúúúžasná. Nádherně stála v postoji a ni se nehla. Byla velmi namotivovaná. Při běhání mě sice trochu hryzala (nebo běžela s otevřenou hubou), ale co na tom, hlavně že běžela a netáhla se jako sopel. Nejvíc Airi nesnáší běhání sem a tam s otočkama, ale to taky celkem zvládla. Všimla jsem si, že někteří drží akitám při běhu krky dost násilně vysoko. Možná to líp vypadá, ale já běhám tak, že je Airi s pokud možno povoleným prověšeným vodítkem a vypadá přirozeně. I když třebas tu hlavu nemá tak hezky vysoko.

Co se týče posuzování, tak Airi se paní rozhodčí moc líbila. Tuto rozhodčí jsme letos potkali už v červnu na mezinárodce Intercanis. Nyní jsme se dostali do užšího výběru čtyř (už to byl pro mne překvapivý úspěch) a pak… světe div se… jsme získali první místo a titul CAC! Když jsem ráno koukala do výstavního katalogu, tak jsem v to ani v nejmenším nedoufala.

s poharem

Airi s pohárem a medajlí

V závěrečných soutěžích jsme ještě běželi o nejlepší fenu, ale to jsme už neměli šanci. Později mi paní rozhodčí říkala, že u Airi je problém hrudník (ano vím, zase ten zpropadený hrudník) a že kdyby ho měla lepší, dodělanější, tak by nám dala snad i tu nejhezčí fenu. Noo… nemůžeme mít všechno, když nejsme dokonalí ;-)

Tento poslední výstavní úspěch mě zase pozitivně nakopl a příští rok se asi přihlásíme na nějakou tu výstavu.. třeba budeme mít štěstí a doděláme si Českého šampiona (na to potřebujeme 4x CAC a zatím máme 2).

s poharem2

Airi podruhé – už má trochu otrávený výraz, protože nesnáší focení ;-)

Po výstavě, která trvala daleko déle, než mezinárodky, kde se hodně spěchá a hodnotí rychle a bez hlasitých komentářů, nás čekala ještě bonitace. Airi byla už docela otrávená a unavená (to se projevuje samovolným leháním si, když má přikázáno stát, a útrpnými pohledy), ale zvládla i bonitaci. Zde nás akorát mrzelo, že přeměřování v kohoutku jsme se nedozvěděli v centimetrech, ale jenom v měřítku fena malá/střední/velká.. Airi je střední. Budu si ji muset změřit sama doma, pokud to chci vědět. Při bonitaci nám posoudili všechny možné i nemožné části těla, koukli na náš výsledek z kyčlí (ten máme 0/0 – naprosto v pořádku).. a pak jsme dostali do PP razítko „uchovněná“.

Hurá, můžeme založit chovatelskou stanici a začít plánovat štěňátka :)

IMG Airi

Na stupních vítězů s paní rozhodčí

A na závěr ještě musím napsat o interakci Airi s ostatními akitami. Airi žádné akití kámoše, se kterými by se pravidelně stýkala, bohužel nemá. Potkáváme se spíše s malými a středními psy. Akity, zvláště psi, jsou docela obři, takže když jsme přišli na výstavu a k Airi hned strčil čumák zvědavý akiťák, její první reakce byla „nepřibližuj se, bojím se, nech mě být“ – to se projevuje vlnícími se pysky a kdyby byl pes moc neodbytný, tak by i vrčela a asi i po něm vyjela. Nežádoucí projev jde lehce zastavit tím, že jí při prvním zavlnění pysků odvrátím čumák od psa a napomenu ji. Nicméně čím víc hodin Airi v přítomnosti ostatních akit byla, tím víc byla v klidu. Zjistila, že jsou naprosto v pohodě a není proč se jich bát. S jedním akitím šampionem, který ležel hned vedle nás, se ráda skamarádila. I když jí to chvíli trvalo, je to zbabělka, jak je nějaký pes větší jak ona, tak se jí to nelíbí. S druhým se kamarádila trochu rozpačitě, protože to byl mladý nespoutaný divoch. A Airi je přece dáma, že? Taky jsme na výstavě potkali kamarádku Akinku, s tou se Airi zná a to bylo naprosto v pohodě :)

Časem sem přidám i nějaké fotky od oficiálního fotografa výstavy. Až budou k dispozici..

Příspěvek byl publikován v rubrice Deník Airi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s