Na konci června jsme se s Airi vydali na týden do Drhlen v Českém ráji. Jelikož jsem musela být v práci kvůli uzávěrce, vydal se manžel s Airi napřed. V poslední červnovou sobotu vstali hodně brzy ráno (kvůli všudypřítomnému vedru) a vydali se z Brna ECčkem směr Kolín a z Kolína rychlíkem do Bakova nad Jizerou. Tam na ně čekal kamarád Hoblík s autem a svezl je až do Drhlen, aby nemuseli jet ještě autobusem (s přestupem na další autobus). V ECčku byla prý Airi moc hodná a v kupé měla ještě dalšího psího kamaráda, který vzorově ležel pod sedačkou. Tak to od něj okoukala a naučila se být vzornou psí cestovatelkou. Měli jsme trochu strach z čůrání, protože Airi to ještě dlouho nevydrží (a když je vedro, tak o to víc pije a čůrá), ale vzorně počkala až po vystoupení z vlaku (na peróně :)). Cestu autem máme zmáklou. Tentokrát jela vepředu na místě spolujezdce – na zemi pod nohama. Během dovolené jsme ji i naučili, aby sama nastupovala a vystupovala. Zejména nastupovat (do horkého auta) se jí moc nechtělo, ale za pamlsek cokoli ;-)
Jak si v Drhlenách vedli až do pondělí, než jsem tam dorazila já, vím jenom z doslechu, tak se to pokusím trochu shrnout.
Do Drhlen jsme jeli spolu s Naďou, Honzou (Hoblíkem) a jejich téměř tříletým prckem Lukynem. Jelikož jsme s sebou měli malé dítě a štěně, kteří toho moc neujdou, program byl uzpůsoben podle nich. Žádné celodenní túry, jen menší výlety (autem) do okolí. Vydali se za dobu mé nepřítomnosti jen na hrad Valečov a ulovit pár keší v okolí. Jelikož jsme bydleli v táborovém areálu, který nebyl celý oplocen, měla Airi omezený pohyb. Zcela na volno jsme ji pouštěli jen někdy. V chatce o kus dál bydlel zlatý retrívr – canisterapeut. Airi se s ním chtěla hrozně moc kamarádit, ale dospělý pes (a ještě k tomu takto vycvičený) na kousání moc není. A navíc mu to naše tele narušovalo teritorium a chtělo mu lézt do pelíšku na verandě, tak jsme ji museli hlídat, aby nedostala obranný rafanec. Airi měla svůj vymezený prostor u nás v pokoji a na naší verando-terase (přivázaná dlouhým vodítkem za nohu postele). Naučila se hezky čekat u pokoje a nešílet z toho, když jdeme někam pryč (např. obědvat do jídelny, do koupelny atd.). A retrívr občas chodil na návštěvu :)
Čůrání jsme v Drhlenách zvládali naprosto perfektně, jelikož jsme nemuseli překonávat žádné schody a jezdit výtahem (jako u nás doma). Tady to bylo v přízemí, takže jsme ji prostě jen jednou za čas vzali ven na travičku a nestala se nám žádná „nehoda“. Páneček má podezření, že Airi párkrát v jeho nepřítomnosti šmejdila v posteli, ale vždycky po jeho návratu do pokoje ležela vzorně na zemi. Tak kdo ví..
A jak to bylo s Airi a malým Lukáškem. Některé fotky této dvojice vypadají trochu hrůzostrašně :) Ale Lukášek vyrostl se psem, takže se jí (a jejich zubů) absolutně nebál a ještě psa schválně provokoval! Takhle odvážné dítě jsem ještě neviděla. První dny ho brala jako člověka, takže ho jen blízala a byla v pohodě. Když pak ale před ní Lukášek začal lézt po čtyřech po zemi, štěkat a válet se po ní, tak se k němu začala chovat částečně jako ke štěněti – kousat do něho a hrát si s ním trochu víc po psím. Lukášek má práh bolesti trochu posunutý, takže mu nějaké kousání vůbec nevadilo a náramně se bavil. My jsme je ale z bezpečnostních důvodů moc dlouho řádit nenechali. Ještě v průběhu týdne ji čas od času provokoval a schválně do ní vrážel tělem a vyzýval ji ke hraní, čehož se samozřejmě ráda chytla. Doufám, že mu neudělala moc děr do oblečení. Když zhodnotím týdenní pobyt Airi v bezprostřední blízkosti dítěte (a to pěkně divokého a často i hlučného), bylo to bez problémů, ale o samotě bych spolu raubíře a psa nenechávala :) Když jsem pak za nimi v pondělí dorazila, manžel měl radost, že budeme na hlídání štěněte dva.
Kde všude jsme byli na výletech:
– Kolem drhlenského rybníka – Airi začíná mít ráda vodu. Když ji vidí nebo slyší, hned se k ní hrne, ale pak se jenom napije, ponoří pacičky a to je všechno. Kolem rybníka bylo taky spoustu kachen s kachňátkama, ale jen co ji ze břehu uviděly, hlasitě si svolaly své mladé a uplavaly chuděrce Airi pryč.
– Na borůvkách – Airi objevila další dobrotu na mlsání. Jen kdyby si to z toho keříčku uměla natrhat sama. Zatímco jsme sbírali borůvky, Airi vzorně čekala u stromu. A pak se bavila hrabáním kořínků v písčité cestě. Joo, tam se báječně hrabe (a malý Lukášek chvíli hrabal s ní :-D).
– V Drábských světničkách – pískovcové skály jsou moc zajímavé na čmuchání, Airi se prošla nádhernou písčitou cestou a pak jsme ji vynášeli po schodech a žebříkách (ale ne až úplně nahoru do skal). Vážili jsme ji naposledy před odjezdem, ale už se docela pronese, myslím, že bude mít tak 13 kilo, až dojedeme domů. Cestou jsme stačili trochu zmoknout, ale to ji vůbec nenamočilo. Zato když se proběhla vysokou mokrou trávou, tak už mokrá byla. Airi naprosto zbožňuje běhání vysokou trávou a válení se v ní. Ještěže máme Advantix proti klíšťatům, jinak by jich měla každý den několik.
– Na Troskách –Naďa nám říkala, že „kdo neviděl Trosky, jako by nebyl“, tak jsme se je vydali prozkoumat. Platí se tam vstup i za psa. Kdybychom ale věděli, že jsou tma samé žebříky, ani bychom se ji dovnitř nebrali. Tak aspoň se tam seznámila s dravci.
– Na šlapadle na rybníku Branžež – vydali jsme se odlovit vodní pařezovou keš, na kterou máme zálusk už od loňska. Nedá se na ni dostat jinak než po vodě (loni jsme na ni smutně koukali z bažinatého břehu). Vypůjčili jsme si šlapadlo a nás 5 lidí se psem na přídi jako kapitánem jsme se vydali napříč rybníkem. Airi se plavba líbila, nejdřív se snažila dosáhnout čumákem do vody (a napít se), ale to jsem jí raději rozmluvila (aby tam nespadla) a dala jí napít z ruky. Pak větřila a vesele koukala kolem sebe. Keš jsme odlovili po menších problémech se zaseknutím šlapadla na skrytých pařezech (Hoblíkovi patří dík za jeho obětavé vyskočení z plavidla a následného vyproštění). Cestou zpátky začalo trochu kapat a navíc bylo šlapadlo trochu víc mokřejší, tak to se naší psí slečně už moc nelíbilo. Když se jí chtělo čůrat (ráda čůrá ve vodě) a měla vodu všude kolem sebe, tak usoudila, že paluba šlapadla je to pravé místo :-D Žlutou spoušť jsem pak spláchla vlnou vody (k její nelibosti, protože si zas namočila pacičky). Z plavidla na laťkové molo vystoupila velmi ráda a do vody (kam se předtím hrnula), už nechtěla.
– U hradu Kost a v údolí Plakánek – přímo na Kost jsme nešli, tam jsme si to užili loni na svatbě, tak jsme se jen pokochali pohledem ze zdola, ohodnotili rytířské kolbiště (stavěli ho pro představení turnajů na koních s dřevci) a vydali jsme se údolím Plakánek. Byla to moc pěkná procházka (a zase plná kešek). Airi cestou potkala dva koně. Hrozně moc chtěla za nimi a ňafala na ty dvě velké nohaté psiska, ale nepustila jsem ji blíž. Ještě by ji zašlápli. A taky kolem nás svištělo dost cyklistů (a ještě na ni stíhali za jízdy šišlat a obdivovat ji), vypadá to, že cyklisty nebude mít ve zvyku lovit.
– Po památkách Mnichova Hradiště – byla to fajn procházka, akorát Airi si někde hned na začátku cesty přilepila na packu rozteklou žvýkačku a ještě mi zvládla šlápnout na nohu a přilepit ji i na mně. Fuuuj :(
Každá dovolená jednou skončí – a stejně tak i ta naše :( Nicméně jelikož má Hoblík opravdu obrovské auto, kam by se vlezla i kráva, změnili jsme plán zůstat v Drhlenách až do pondělí a svezli jsme se s nimi do Děčína (to je tak hodina a půl cesty). Nebyli jsme tam už od března, tak byl nejvyšší čas představit všem naši plyšovou Airi a oběhat všechny příbuzné. Jediný problém byl v tom, že jsme byli až v 6.patře, tak jsem se obávala případných loužiček (na všudepřítomné koberce), protože u nás je to ze 2. o dost rychlejší cesta ven. Airi naštěstí udělala jednu ve výtahu a pak jsme ji už radši nosili ven v náručí, protože jedině tak máme jistotu, že to cestou nepustí. A uvnitř se statečně držela :)
V Děčíně se dá s pesanou chodit na spoustu krásných procházek. Hned kousek za domem je les. Takže si to tam užila a ještě k tomu měla spoustu hlazení a mazlení od příbuzných a kamarádů. Musím zmínit báječné vlastnosti její srsti. Když se vám pes vyráchá v rybníku (byť jen po břicho), pak se proběhne bahnem a pískem a všechno se to na něj nalepí, tak z toho leckdo nemá radost. Z naší akitky to naštěstí všechno krásně opadá ještě cestou a co zbyde, to si vyčistí doma sama – nemá ráda mokré tlapky a špínu ;-) A musím zmínit ještě kočky. Jsou to fakt hrozné provokatérky, promenádují se kolem Airi, ale hrát si s ní nechtějí. Až budeme příště v Děčíně, půjdeme se seznámit k jednou kočkou, co je zvyklá na psy a není prskací a vrčící protiva. Aby Airi viděla, že i kočky můžou být kamarádky.
Jako zlatý hřeb celé naší děčínské návštěvy bylo setkání s Páťou (její oblíbený psí kluk, co u nás byl před časem na víkend na návštěvě). Oba si to náramně užili a pak lehli po vzoru psích předložek :)
Z Děčína je cesta krapet delší, jak z Drhlen. Jezdí i přímý spoj, ale tak dlouho by naše pesana ve vlaku nevydržela. Jeli jsme proto nejdřív Děčín-Praha, tam jsme ji vyvenčili, a pak Praha-Brno. Zvládli jsme to hezky. Teda až na kakání v Brně na ostrůvku zastávky. Ale to jsem Airi prominula, vydržela to celou cestu vlakem a venku bylo holt málo trávy na venčení, tak lepší na zastávce jak v tramvaji ;-)
Fotek máme hodně, takže mají svou vlastní galerii na Rajčeti zde.
Airi Akita Inu 